7.- 9. 2 2003 Javorový vrch, midový závod seriálu M- ČR

Od pátku minulého týdne do neděle proběhl midový závod "Javorový vrch", který se svojí délkou i podmínkami značně blížil závodu longovému. Při délkách etap pro velká spřežení 22, 56, 42km se závod zařazuje mezi midové závody ty "delší". K délkám etap je nutno ještě dodat, že první etapa byla noční a závod byl doplněn dvěma bivaky. Zde jediným rozdílem mezi midem a longem zůstalo to, že závodníci nemuseli vést povinnou zátěž v saních.

Od středy předcházejícího týdne hustě chumelilo nejen v čechách, ale zprávy hovořili o sněžení vytrvalém především v Jeseníkách a právě v Beskydech. S jistou obavou jsem sledovala zprávy o dopravních nehodách a zácpách především v této oblasti republiky. Na cestu jsme se vydali už o den dřív abychom nic nezameškali. Klubový sraz "Chlupatých" byl již ve čtvrtek večír u Olšáků, nedaleko Vsetína, tzn. do místa startu co by kamenem dohodil. Pohostinná náruč paní domácí nám všem čecháčkům opět připomněla onu typickou moravskou pohostinnost. I k snídani byly jitrnice a držková polévka…

V pátek, časně z rána, po vyvenčení všech asi 60 psů na malé zahrádce před domkem a jednom sborovém zavití všech psíků jsme usoudili, že je čas vyrazit. Olšákovi musí být ve vsi jistě po naší návštěvě ještě populárnější než byli doposud…

Kolem poledne jsme dorazili na místo. Hustě chumelilo, fučel vítr, který sněhové vločky unášel ve vodorovných trajektoriích. Nikde se nic nedělo, alespoň ne na parkovišti. Vyvenčili jsme psíky a přemístili se hromadně do restaurace, kde bylo mnohem útulněji. Postupně se tu sjížděli další a další závodníci- většinou samé známé tváře. Po sléze se objevili i pořadatelé, kterým možná do té chvíle byla vyčítána jejich absence, ale na jejich strhaných rysech bylo znát, že venku bojují s běsnícimi živli.

Registrace závodníků, veterinární přejímka, převzetí věcí k odvozu do místa bivaku i seznámení závodníků s tratí proběhli hladce. Organizátoři ustoupili z původního záměru vyvést každému pouze jeden pytel naplněný věcmi a ochotně přijali k transportu vše, co musheři uznali za nutné k dvoudennímu bivaku.

Krádce před 18 hodinou se rozpoutalo předstartovní šílenství. Běsnící psi, davy přihlížejících diváků, trocha zmatku s přijíždějícími auty do prostoru parkoviště od kaď spřežení vyjížděla na místo startu. Ke všemu zmatku ještě tma a jen ponuré světlo pouličních lamp, nebo pak už světlo jen z Vaší čelovky. Okamžitě po startu však ouha- místo očekávaného kopce ( nějaká zafixovaná vize) se trať stočila dolů do údolí a psi vlekli saně i s nevidomým musherem divokým sjezdem loučkou protkanou nedefinovatelnými nerovnostmi až do křižovatky, kde bylo potřeba vysvětlit rozeběhlým psům, že je potřeba ostře zahnout vpravo do kopce. Za pomoci dostatečného množství pomocníků v tomto místě se to přece jen povedlo všem zvládnout.

Po překonání tohoto kritického bodu se už trať pomalounku zvedala vzhůru. Svítit nemělo smysl a tak po tmě jste se ponořili do drobného pomáhání psům a hlavně vychutnávání požitku z noční jízdy. Dole pod kopcem se míhala stále se vzdalující světélka a všude kolem se rozprostíralo zvláštní zimní, noční ticho. Jediným porušení ticha byla jen míhající se spřežení alaskánů- Daňa Fila, nebo Juraje Vavruse. Trať stoupala po široké traverzové cestě v několika serpentýnách. Každá změna směru byla označena reflexními terčíky, stačilo jen rozsvítit a vše bylo jasné. Ve složitějších křižovatkách byla umístěna cyklistická červená blikačka, cestou jich bylo asi šest. Psi většinou sledovali stopu už projetých spřežení a nebo vlastně vůbec jedinou, v jinak v hlubokém sněhu, projetou cestu od skůtru.

Pak chvílemi začal terén stoupat víc a víc a to už mněl člověk plné ruce a nohy práce, že na nějakou romantiku už nezbývalo moc času, už to byla jen dřina. Najednou jsem před sebou uslyšela divoký štěkot psů a záblesky světel. Když jsem se k místu dost přiblížila, proti mně z chumlu psů vyjelo spřežení a Daňo křičel- jedeme špatně ( slovensky), určitě jedeme špatně! Projel proti mně a zmizel ve tmě. Za chvíli se tímto směrem vyřítil i Juraj a křičel to samé ( také slovensky). Napadlo mne, asi teda jedeme špatně a po chvíli váhání jsem otočila psy a vydala se za nimi, jen mi bylo divné kam bychom mněli odbočovat, když doposud bylo vše perfektně značené. Při mém setkání s dalším spřežením v protisměru, nechala jsem se přesvědčit, že se pojedeme podívat raději ještě kus dopředu. Samozřejmě, za chvíli proletěli slováci zase kolem, tentokrát původním směrem. Za chvíli se objevilo i normální značení potvrzující správnost směru. Trochu naštvaně, že jsem se nechala zblbnout, jsme pak už jen stále stoupaly tmou až na hřeben a pak ještě kus po hřebeni až k horské chatě Javorový, kde byl cíl i místo pro bivak- asi 300m pod sjezdovkou na malé závětrné loučce schované mezi stromy. Etapa byla dlouhá 22 km.

Ti šťastnější mněli už své věci, zabalené do pytlů, na kopci a jen si je přiložili na saně a sjeli s nimi dolů na místo bivaku. Mezi tyto šťastlivce jsem patřila i já a tak jsem si neprožila roztrpčení těch lidí, kteří ve zpocených věcech museli dvě hodiny čekat, aniž by se mohli převléknout, nebo mohli obstarat psy. Bohužel k tomu došlo tak, že poslední dodávka s věcmi uvázla někde v půli sedmikilometrového kopce a věci musely být vyvlečeny nějakým jiným způsobem. Věřím tomu, že pořadatelé pro to udělali maximum, ale zde vlastně došlo k jedinému zásadnímu zádrhelu v celé organizaci závodu.

Po zabydlení se na útulné loučce pod zasněženými smrky většina musherů vyšplhala na vršek sjezdovky do chaty Javorové, poskytující celému závodu zázemí, a dali přednost posezení v teple před studenými stany. Jedinou, lehkou nevýhodou této chaty byla značná "vysokohorská přirážka", ale co bychom mohli chtít uprostřed sezóny? Na chatě bylo umístěno "výpočetní středisko javorovy.mushing.cz", které generovalo průběžné výsledky, startovní listiny, snímalo prostor startu a cíle webovou kamerou v dvou minutovém intervalu ( vše je umístěno na webu)… jedna radost. Po této stránce tento závod jistě nemá konkurenci.

V sobotu probíhal start od devátého hodiny, tentokrát ranní. Startovalo se od nejpomalejších spřežení, podle kategorií a od největších spřežení. Nyní jsme si mohli v klidu vychutnat a prohlédnout, krásu trati z předcházejícího večera. Musím říci, že ten kousek po hřebeni byl naprosto fantastický. A hlavně musím taky dodat, že lyžaři v Beskydech nejsou tak zlý jako třeba u nás na Jizerkách. U všech míjených jsem se setkala s úsměvem a zájmem o to, kam se s těmi pejsky ženeme.

Trať vedla traverzovou cestou kopírující svahy, se stoupáními i klesáními, ale do otočky převážně klesající. Původní záměr pořadatelů, při pohledu do původní mapy tratě, byl trochu jiný, ale z důvodu velkého přívalu sněhu došlo k této úpravě. V místě otočky jste se vydali tou samou cestou zpět. A zde došlo především k tomu, že jste se museli se všemi minout. Zajímavá zkušenost, popravdě řečeno mí psi se ještě nikdy s nikým nemíjeli a jak byli vykulení, když se proti nám z kopce vyřítilo spřežení Daňa Fila. Do poslední chvíle to vypadalo, že nikdo neuhne, ale pak se nějak dohodli, a nebo že by poslechli příkaz? Tomu moc nevěřím… První den jsme ujeli 56 km. V cíli jsme byli asi tak kolem druhé. Večír na Javorovém hrála country kapela, ale to už nevím, protože jsem už spala…

V neděli byl start opět v devět. Malou chvíli s námi polaškovalo sluníčko, naznačilo nám, že tam někde nad tou mlhou pořád je a pak se pro jistotu zase schovalo i když bylo asi trochu jasněji než předchozí dny.

Každý si opět vše přivezené zabalil. Větší část věcí pořadatelé vyvezli skůtrem na vršek sjezdovky k chatě, část věcí si musheři přihodili na saně a k chatě přivezli cestou na start.

Trať byla téměř ta samá jako v sobotu akorát s tím rozdílem, že z otočky se pak jelo zpět do údolí, kde se v pátek startovalo

Cestou do cíle jsme si díky světlu aspoň mohli prohlédnout povrch oné startovní loučky. A řeknu Vám, že bylo dobře, že při startu byla tma a nikdo netušil kudy to vlastně jede. Závěrečná etapa byla dlouhá 42 km. Celkem dohromady se tedy jednalo o 120km. Celkovým vítězem se stal Daňo Filo s osmi alaskány, který celou trať zvládl za 7 hodin 44 minut 12 sekund, v průměrné rychlosti 15,51 km/h. Daňo porazil Juraje Vavruše s šesti psi o 4 sekundy.

V cíly vše probíhalo naprosto hladce. Věci byly už na místě, vyhlášení bylo asi třicet minut po dojetí posledního závodníka. Naprosto na nic se nemuselo čekat. Do kontextu skvěle pořadatelsky zajištěného závodu patří i hodnotné ceny pro závodníky, které byly nad veškerá očekávání. Dokonce se pořadatelský klub vzdal i peněz, které vybral na startovném a nechal je jako finanční ceny pro závodníky. Vítěz jednotlivé kategorie získal 50% vybraného startovného v jeho kategorii, druhý 30% a třetí 20%. Závod byl tedy celý sponzorsky zajištěný a podle počtu přihlížejících diváků i místní propagace byla úspěšná. Ze stran závodníků jsem zachytila pár výtek vůči organizaci startu- nezvýrazněný prostor startu a cíle, kolize přijíždějících aut se spřeženíma vyjíždějícíma ke startu. Z jiných závodů jsme zvyklí třeba i na moderování závodu a oplůtky kolem najížděcích koridorů, viditelné označení startu. Berte to pouze námět aby závod byl ještě lepší. Co dodat? Bylo to drsné, bylo to fajn, příští rok to pro nás o nic moc blíž nebude ale jestli budeme živi a zdrávi, tak přijedeme zase.

Výsledky zde 

Musím říct, že popisuji trať pro velká spřežení od B. Kategorie C a skierimg jel trať dlouhou vždy kolem 25 km, ale tam jsem nebyla a nevím ani moc jak to tam vypadalo. Jistě si to taky pěkně užili.

 Další fotografie zašlu každému na požádání e-mailem.